close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Silvestr

1. ledna 2016 v 19:56
Kde jsou ty časy, kdy jsem se na Silvestr těšila snad celý rok a řádně vše zapila a oslavila takovým způsobem, že kdyby opravdu platilo "Jak na Nový rok, tak po celý rok", asi by se ze mě stala za chvíli alkoholem poznamenaná troska...? Asi už vím kdy to bylo! V době, kdy jsem bydlela u rodičů, chodila do čtvrťáku nebo později do první práce, už jsem se nemusela dovolovat příchodu a odchodu domů a vlastně jsem maximálně využívala výhod a pohostinosti maminky a tatínka.

No a jak to mám teď? Teď Silvestr beru jako nutné zlo, které je potřeba nějakým způsobem přežít, tolerovat ho a vydržet aspoň do té půlnoci na přípitek.
Že by se ze mě za pár let stala puritánka? To snad ne, jen nemám ráda zábavu na povel a co úplně nenávidím je, když mi někdo určuje, jak dlouho mám být vzhůru. Poslední týdny chodím spát "se slepicema", takže dalších X hodin v bdělém stavu pro mě byl nemyslitelný počin.

No nicméně, pozvaní přátelé přijeli téměř na čas, dítě bylo téměř připraveno ke spánku (já taky) a starý rok byl téměř za námi. Je pravda, že tak malé zpoždění jsem u Aldy s Marťou ještě nezažila, což bych zrovna při této příležitosti ocenila. Chvílu před jejich příjezdem jsme si s manželem říkali, jestli nezhasneme a budeme dělat, že nejsme doma :-) No každopadně to by nám stejně nevyšlo, protože se zvonkem naše téměř připravené dítě ke spánku znovu ožilo. Takže klasické jití spát cca ve 20 hod se posunulo skoro až na 22:30. No mě by škráblo! Ani ten poslední den v roce nemůžu mít trochu klidu od potomka večer! :D
Ale vše proíbíhalo v poklidu i s dítětem, manželem i přáteli. Po Kubové večerce jsme jako "super dospělí" lidé začali hrát Aktivity. No a já jako soutěživá ženská, mi to nedalo, a museli jsme hrát tak dlouho, dokud jsme nevyhráli. Takže se spánkem krátce po půlnoci jsem se rozloučila. Jenže moje urputnost vyhrát nám byla úplně k ničemu, protože jsme ani jednou stejně nevyhráli a co víc... večerku jsem přetáhla skoro o 3 hodiny!!! Takže si dokážete představit jak jsem ráno asi vypadala....

Mno...a moudro na konec? Asi žádné nemám. Silvestra jsem nezačala mít zase ráda, i když byl vydařený. Ale opět jsem si potvrdila, že posezení s přáteli je to, co mě při mateřství nabíjí. No a taky, že heslo "Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se" je pěkná blbost!

A co vy a oslavy?
 

Vánoce

1. ledna 2016 v 13:10
Třikrát hurá, je to za námi! :-)

Jako každý rok všechny stresy a nervy jsou ve vteřině pryč, jakmile zasednete ke štědrovečerní večeři. Protože v té chvíli už nic změnit nemůžete. Dárky už jsou zabalené, večeře uvařená. Teď už se jen modlit, aby někomu neuvízla kost v krku a nestaly se další klasické vánoční nehody...

Letos jsem byla v největších nervech já. Ani již zmiňovaný alkohol tentokrát nepomohl. 24. tého mě čekalo nejvíc práce. Uvařit svíčkovou, obalit kuřecí i vepřové řízky, nachystat bramborový salát a předpřipravit si večeři (letos pečené brambory s lososem a citronovou omáčkou). Nazdobit stromek, přichystat cukroví a trochu poklidit, aby to tu trochu vypadalo. Do toho stihnout navštívit naše a vyzvednout babičku, která slaví už druhý rok štědrý večer s náma. Takže při představě, kolik mě toho ten den čeká, jsem nemohla ani pořádně spát. Dítě to mělo asi stejně, protože mě celou noc atakovalo (ano, jsem jedna z těch matek, které si nechalo dítě vlézt až do manželského lože). No ale po probdělé noci byly mé plány tak dokonale sestavené, že mi to všechno šlo pěkně od ruky. Sice jsem fuňěla jak parní lokomotiva, ale zdatně jsem to všechno zvládla. Dítě zabavoval manžel, takže to ani netrvalo několikanásobně déle, jak to obvykle bývá. Každopádně po perném dopolední, kdy už jsem jen dolaďovala svíčkovou, mě přišla pobavit tchýně s dotazem, jestli nechci pomoc... Dobrá nálada se vždycky šikne :-)
Návštěva rodičů a vyzvednutí babičky proběhlo taky v klidu, to už se doma popíjelo ve větším. S mužem jsme se vrhli na přípravu večeře a Kuba bavil babičky. Byli jsme sehraní, ani jsme se s mužem nepohádali, jak to v kuchyni bývá. Jen jsem se od jedné Kubové babičky mimojiné dozvěděla, že když chystám prostírání a víno cca 5 minut před podáváním večeře, tak je to špatně. Co už, nikdo není dokonalý, že...? :-)
No a po večeři nás čekalo to nejhezčí, rozzářené synovi oči a výkřiky do tmy: "Stromekek, bliká!" "Dáky, dáky!" a "Ježikek, Ježikek!" Lítal ze strany na stranu jak pomatenej, dárky těžce nestíhal, ale my se bavili. Zhodnotili jsme, že jich přiště tolik Ježíšek nosit teda nebude a že to příště bude víc nepopulárních měkkých dárků :-)
Abych to shrnula: fofry, fofry a zase fofry, od 25.12. návštěvy, návštěvy a zase návštěvy... Prostě svátky lásky, klidu a míru :-)

Sex, drogy a rock`n`roll

21. prosince 2015 v 19:37
Poslední dny si připadám jak po flámu. Unavená sotva vstanu, oči na půl otevřený, sotva vnímám, co na mě kdo mluví... kéž by za to mohli prohýřené noci někde v baru! :-) Vyjímečně za to nemužou ani prohýřené noci s tím naším dvouletým satanem. Spí jak dudek! Aspoň v noci teda... a v tom je asi právě ten kámen úrazu - sotva začal konečně spát jak dospělej člověk přes noc, přestal spát (jak dospělej člověk) přes den. I když mezi náma, já teda s denním spánkem problém nemám. A toho jsem právě využívala spolu s Kubou po obědě. Jak se říká, matka má jít spát zároveň s dítětem. (Vřele doporučuju!) I tyto poslední dny jdeme "spolu spát", ale probíhá to asi takto: cca 10 min čtení pohádky, pusa a já zavírám oči, jako že spím. Kuba během té pohádky, skáče, povídá, zpívá a píchá mě do různých otvorů na obličeji. Po pohádce, kdy já už "spím" Kuba pokračuje v píchání mě do různých otvorů na obličeji. Občas na něj "ze sna" houknu ať si lehne a spí už, což samozřejmě vesele ignoruje. Takto to probíhá asi hodinu. To už jsem z toho usměrňování ke spánku tak unavená, že raději vstáváme a jdeme normálně fungovat.
Asi se i já budu muset přeorientovat na jiný režim, protože po celém dni určitě nemám energii ani na sex, ani na rock`n`roll, ale maximálně si připadám jako na drogách... :-)
 


Nákupy s dítětem

17. prosince 2015 v 14:04
Co na tom, že? Dáte dítě do kočáru, ty šťastnější do autosedačky a jede se... To by ale nebyl Jakub, aby s "odmlouváním" nezačal už doma!
"Kubi, pojď obujeme botičky." "NE, haju!" (přeloženo: Ne, hraju. Já si k tomu přidávám ještě: Vlez mě na hrb, teď si hraju a přes to nejede vlak! - Pokud si teda zrovna nehraje s vláčkem.) Ok, boty jsou obuté, bunda s čepicí nám většinou problém nedělá. Ale ty rukavice... ty svoje pidi prstíčky zkroutí do jakýhosi pařátku... Po 10 minutovém boji jsou nasazeny i rukavice. Hurá do kočáru! Jakmile je dítě tam, je boj vyhraný, alespoň zdánlivě. Sotva vyjedeme z baráku, rukavice jsou všude jinde jen ne rukách! (Už mu je musím přišít na gumu a prostrčit rukávama!) Rukavice nerukavice, jedem. Mrazy stejně nejsou a počítám, že v následujících letech už ani nebudou, a kdyby Kubovi byla přece jen zima, tak si řekne... snad.
Cestu na autobus zvládáme v dobrém tempu, za zpěvu dítěte: "Ježiku, panáku, budu kolíbati" Já naprosto hrdá matka se v duchu plácám po rameni, že moje ještě ani ne dvouleté dítě "zpívá koledu" a je tomu i rozumět. Nicméně... to by nebylo Brno, aby zdejší autobusy neměly neustále zpoždění. Takže z koledy se pomalu stává mrčení, nebo prosby o jídlo (to je ještě dobrá varianta, pokud teda nejedete zrovna to jídlo nakupovat). No a protože je Kuba v ráži a je mu jedno, že už v autobuse jsme a tuplem je mu jedno, že je plný lidí, jede si tu svou: "Mami, mňami, mňami, mňam!" nebo "Mami, pyč!"(pryč) nebo "Mami, dolů" nebo prostě a jednoduše řve. Konejšení, domlouvání ani vyhrožování nepomáhá. Já už jsem si zvykla, ale spolucestující asi ještě ne. No, nic netrvá věčně, jsme na místě a z přetopeného autobusu vstupujeme do ještě přetopenějšího nákupního centra. Nervozita stoupá s každým ujetým metrem, kde na každém rohu jsou houpající, koně, auta, vlaky a podobné nástrahy pro děti a rodiče. V tomto úseku se stávám slepou a hluchou a sprintuju areálem, co to dá.
Jsme v potravinách! Třikrát hurá! Poberu co potřebuju za halekání "Toto, toto eště" "Mňam!" Naštěstí se dá dítě Kubova věku ještě zacpat nějakou potravinou a nemusí být ani drahá. S přibývajícím věkem počítám s tím, že i nároky na ucpání pusy budou náročnější a pochopitelně dražší. U pokladny se pokladní rozplývá nad našim super krásným synem, kterej je přece taaak hodnej, když se na ni usmívá! Jenže sotva odkloním zrak já i pokladní, Jakub casnuje s bránama proti krádeži. Už mě to nepřekvapuje ani nevzrušuje. Samozřejmě mu výchovně dám přes ruce a něco prohodím, ať si nemyslí okolní svět, že ho nechávám růst jak dříví v lese a aby si mohli odpustit teorie o budoucí generaci.... Cestou domů se opakuje podobný scénář jako při cestě do nákupáku. Rezignuju.
Po cca 2 hodinovém výletu doma odhazuji tašky s nákupem v dál, dělám si kávu, nohy pokládám nahoru a dítě? To bych nejraději ještě nechala připásané v tom kočáru...

Jak přežít vánoční (i jiné) svátky

15. prosince 2015 v 20:24
Až vloni na štědrý den jsem na to po těch letech konečně přišla!
To je furt samý: nejez to, jezte to, nešahej na to, spadne to, připálíš to, spálíš se, je všechno nakoupené? (Vžyť mají v hypermarketech jeden den zavřeno!!!) atd atd... Takže stresu až nad hlavu a co si budeme povídat, většina úkonů stojí na "krku rodiny" :-) No a proč si teda trochu těch nervů neušetřit, že? Takže dámy (vlastně i pánové), teď zpozornětě, ten recept, jak vše s humorem a v klidu prožít je: Alkohol! Neříkám - zliskat se hned pod obraz, ale takové malé nenápadné popíjení od rána Štědrého dne až do Nového roku... :-)
Tímto jsem se řídila loni a musím přiznat, že nedošlo k žádným hádkám, nervům ani jiným nenadálým skutečnostem. V 9:00 jsme to s tchýní a babi odstartovali vinným přípitkem a hodinu později zase a o další hodinu zase :-) Když si to totiž rozložíte pěkně do celého dne, nemůžete se opít... léta praxe :-) No ale je samozřejmě velice důležité se domluvit s hlavou rodiny, aby o tom byl informován, kdyby něco, ať je teda přes den aspoň někdo plně při vědomí, přece jen jsme rodiče :-)
Vzkaz pro sociálku: nemyslete, nejsem alkoholik... přes rok :-)

A jak přežíváte/prožíváte svátky klidu vy?

Čivava vs. nemluvně

14. prosince 2015 v 13:42
Pamatuju si to jako by to bylo včera...25.1. jsme se s Kubíkem vrátili domů z porodnice, konečně separé. On ve vajíčku, zachumlanej, sotva byl vidět, spokojenej, spící. Já zachumlaná v bundě, kterou jsem konečně po několika týdnech dokázala zapnout, funící a nespící. Čekalo na nás překvapení od manžela v nové roli otce... postýlka plná dárků k narození malého od rodiny a kamarádů. Bylo by to i milé, a vlastně ano - bylo to milé, jen kdyby si hormony nedělaly, co chtěly a já nevyšilovala kvůli všemu. Takže místo láskyplného objetí a dojetí a kochání se nad tou hromadou krásných dárků, jsem je začala splašeně uklízet, protože jsme neměli, kam uložit dítě. Kubovi to bylo jedno, spal...
A jak si tam tak v klidu odfuňoval, konečně si ho všimla i naše Shiva. Tenkrát ještě moc netušila o co půjde. Očuchala ho, mrskala, tak si říkám jak to bude v pohodě.... Ale jen do té doby než se dítě vzbudilo s křikem takovým, že i okenní tabule se div neotřásaly. Já nervózní, muž nervózní, pes nervózní. Jediný rozdíl mezi náma a psem bylo to, že my jsme se netřepali. Člověk by řekl, že to časem bude lepší, ale už to budou skroro 2 roky a pes se stále třepe. Chvílema si říkám, kdy to s ní šlahne... ale tak doufejme, že to hned tak nebude! Zatím přežila noční šílení kvůli mlíku, první přetáčení se, plazení, lezení, pokusy o chůzi, chůzi, padání, trhání, tahání, píchání, lehání a zakrývání, krmení a honění, umývání a sušení, venčení, synovi kamarády stejného věků atd. atd.... Nejlepší kámoši to asi nikdy nebudou (aspoň ze strany Shivy ne) a občas nevím, jestli mám větší strach o dítě nebo psa, se kterým si dítě hraje... Ale když Kuba zavolá: "Ibo, pocem, domekek!", je jasný, že zábava a vytrvalost v postřehu mi zrovna začíná :-)

Celozrnné hrnkové knedlíky

14. prosince 2015 v 13:12
Asi jako každá matka, chci i já dát svému dítěti to nejlepší. A proto se snažím zlepšovat i v kuchyni, což nebyla nikdy moje nejsilnější stránka :-) No každopádně, muž i dítě mě přinutili k tomu trávit tu tolik času až je mi to nemilé... A i z tohoto důvodu si nacházím na internetu jednoduché a občas i dobré a zdravé recepty :-) K následujícímu mě inspiroval Láďa Hruška :-D Takže v kostce: obšlehla jsem "jeho" recept a zaměnila dvě suroviny...

1 hrnek celozrnné mouky
1 lžička soli
1 hrnek mléka
přiměřeně celozrnného chleba (v obchodech není témeř k sehnání, já kupuji směsi např. v Lidlu)
2 vejce

Vajíčka rozdělíme na bílky a žloutky. Z bílků ušleháme sníh. Do žloutků přidáme mouku, mléko, sůl a na kostičky nakrájený chleba. Nakonec vmícháme sníh. Těsto bude trochu řídší, to ale nevadí. Dáme ho cca do 3/4 hrnku, který před tím vymažeme tukem, ideálně sádlem. Naplněné hrkny vložíme do hrnce, nalijeme vodu ke spodní části ucha, zaklopíme pokličkou a necháme vařit cca 30 min, kontrolujeme aby se voda nevyvařila.

Toto množství bylo pro 3 dospělé a jedno dítě.

Jak to vlastně všechno začalo...?

12. prosince 2015 v 13:47
Není to tak dávno :-) Cca 3 roky zpátky na mě dolehla příroda a biologické hodiny se spustily. Do té doby jsem stihla udělat maturitu, prostřídat pár zaměstnání, užívat si méně či více svobodného života, najít si práci, která mě bavila a hlavně najít svého manžela :-)
Jak to mívá spousta párů, i my jsme zalepili první touhy po rodině a potomkovi psem :-) A aby to bylo co nejpodobnější dítěti, aspoň co se velikosti na nějakou dobu týče, vybrali jsme si čivavu. Což s odstupem času shledávám jako ne příliš promyšlenou volbu právě k dítěti :-)
Nicméně, jak už jsem zmiňovala, příroda mě dohnala a na mě přicházely opravdové myšlenky na potomka. A abychom se u té "výroby" tak nenudili, přihodili jsme si k tomu rekonstrukci. Detaily vás zatěžovat teď nebudu... abych to zkrátila, měli jsme ve finále co dělat, abychom z porodnice nejeli na stavbu :-)
Ale nějak jsme to zvládli a od 22.1.2014 se nám (hlavně mě a našemu psovi :-)) otočil svět vzhůru nohama...